husqvarna

Malé obce a nové pohledy na řešení sanitace

Text: Ing. Karel Plotěný, foto: ASIO NEW, spol. s r.o.

V současnosti dosáhla Česká republika toho, že jsou v podstatě odkanalizovány aglomerace větší než 2000 obyvatel (EO). Ale tisíce menších obcí to stále čeká

Podle závazku při vstupu do EU má Česká republika zajistit i u menších aglomerací odpovídající řešení odpadních vod, na což by měla zajistit dostatečné prostředky a pak je efektivně využít. Vedle toho si ČR dala za úkol dosažení dobrého stavu vod tedy ekologické cíle, což představuje mít vyřešený venkov jako celek, včetně vlivu zemědělství. Dalším cílem je udržení sociálně únosné ceny vody (tedy sociální hledisko). Dosažení všech tří závazků, které jsou propojeny, pak v podstatě znamená rovnici o třech neznámých a jejím výsledkem by měl být plán, jak jich dosáhnout. Závazky a jejich vyvážené dosažení, by měly být zároveň (jako náhodou) i obecnými kritérii pro posuzování udržitelnosti.

Problémem je, že jsme se ještě nevypořádali s tím, jak výše uvedené závazky uvést do praxe a už se jako naléhavé objevují další. Novými parametry, které by měly být při řešení venkova současně plněny, a které samozřejmě s výše uvedenými kritérií souvisejí, jsou mimo jiné i adaptace na sucho, uhlíková stopa a odolnost navržených řešení vůči možným rizikům. Naléhavost jejich řešení vyplývá v souvislostí s aktuálními událostmi jako je válka na Ukrajině, přírodní jevy, nebo možnosti blackoutu v souvislosti s kybernetickými útoky atd. Rizik paradoxně přibývá.

Souvislost mezi způsobem odkanalizování obce a dosažením dobrého stavu vod

Dosažení dobrého stavu u co nejvíce sledovaných profilů je jedním cílem, druhým, který s prvním souvisí, je odkanalizování aglomerací větších než 2000 EO. Dlouho mezi dosahováním obou cílů byla přímá úměra. V posledních letech se i přes investice do odkanalizování čistota vody v tocích podstatně nemění a většina lokalit v České republice stále nedosahuje dobrého stavu, k jehož dosažení jsme se zavázali před vstupem do EU. Např. v povodí Labe je to 85 %, v povodí Dunaje 75 % lokalit [1].

Řešení, při kterém jsou všechny domy, jakkoliv od sebe vzdálené, napojeny na jeden kanál svedený do čistírny, nebo soustředění odpadní vody v jímce vč. odvozu na čistírnu, je jako universální řešení zejména pro malé obce, většinou neekonomické a tedy neudržitelné. Navíc tím i přes značnou investici k zlepšení povrchových vod nedochází, někdy tato investice má i opačný účinek. Soustředění vypouštěného zbytkového znečištění v místě čistírny v konkrétním místě zhorší stav a nastartuje trofizaci v blízkých vodních útvarech. V řadě lokalit, zejména v těch s intenzivní zemědělskou produkcí, je centrální čistírna jako investice za několik desítek miliónů opatření, které stav toku z hlediska dosažení dobrého stavu ovlivní jen kosmeticky. Proto je potřebné hledat a akceptovat i jiné způsoby sanitace, ekonomičtější a více beroucí ohled na konkrétní lokalitu, její demografické, morfologické a hydrogeologické podmínky.

Požadavek na ekonomičnost řešení

Je logicky jednou ze základních podmínek. I legislativa (prováděcí vyhláška k zákonu o vodovodech a kanalizacích) konstatuje že co se týká: … odkanalizování a čištění odpadních vod v daném územním celku. Navržené koncepce musí být hospodárné…“

Přesto je i ekonomičnost některých současných projektů diskutabilní, a to už bychom měli brát ohled i na další parametry. Jen pro zajímavost – v současnosti jsou realizovány (centrální kanalizací) i sanitace obcí s nákladem přes 230 tis. Kč/obyvatele. Což je zjevně nehospodárné s ohledem na to, že např. soustavy domovních čistíren v dotovaném programu MŽP 12/2019 - Domovní čistírny pro obce jsou realizovány průměrně za 35 tis. Kč/obyvatele a extenzivní čistírny např. za 40 tis. Kč/obyvatele. S instalovaným řešení pak souvisí provozní náklady, spotřeba el. energie, náklady na dopravu atd. a u centrálních řešení tak stočné, u individuálních řešení provozní náklady. Což by všechno mělo být při řešení zohledněno v nákladech na celý životní cyklus, ale dnes nejen to.

Nutno podotknout, že na druhé straně jsou obce, i malé, kde bude centrální řešení stále tím nejlepším řešením.

Sucho, uhlíková stopa, odolnost systémů, … nově vybrané aspekty na které se zapomíná

V souvislosti se suchem bychom měli adaptaci na sucho zařadit do řešených a posuzovaných prvků – stále častěji se setkáváme v praxi s tím, že správci vodovodů a toků omezují odběry, a to má vliv jak na komfort obyvatelstva, tak i např. zpětně na mikroklima v aglomeraci atd. Při tom jsou při řešení zásobování vodou a odkanalizování ignorovány možnosti, jak tomuto jevu předcházet nebo ho minimalizovat (úspory vody, recyklace, možnost využití místních zdrojů, neodvádění vody za každou cenu z území obce).

Adaptace na sucho je spojená i s problematikou uhlíkové stopy a v návaznosti přes taxonomii s fi nancováním projektů. Posuzování řešení i z tohoto pohledu tak nabude na významu. Dá se předpokládat, že to bude mít v blízké budoucnosti vliv na rozhodování i o technologiích čištění odpadních vod a optimální kapacitě čistíren. Bude tlak na minimalizaci potřeby elektrické energie, v zahraničí se to projevuje nárůstem přírodních řešení čištění vod (vegetační ČOV, biofi ltry) a individuálních způsobů řešení, kde si uživatel zajistí energii vlastní fotovoltaikou.

Další problematikou, kterou bychom se měli zabývat je odolnost systémů. Jak se v poslední době ukázalo, tak nestabilita (např. dodávky el. energie) roste. Správci kanalizací z Ukrajiny publikovali např. zkušenosti s provozem vodního hospodářství ve válečném stavu (klíčový je provoz čerpacích stanic a zabezpečení el. energie a přenosu informací). Ale rizika rostou i u nás, díky nebezpečí kyber napadení, nepředvídatelným klimatickým jevům (tornáddo), možnosti blackoutů … Z těchto pohledů bychom měli upřednostňovat, gravitační vedení odpadních vod, individuální řešení, ostrovní řešení, extenzivní řešení využívající gravitace (biofi ltry, zemní fi ltry), nebo dokonce systémy s dělením vod a využitím stabilizovaného kalu v místě.

Asi nejdůležitější sdělení by mělo být, že každá lokalita je jiná a jedním ze zákonů udržitelnosti je, že individuálnosti lokality by měla odpovídat i individuálnost řešení. Universální řešení jsou funkční u velkých aglomerací (především podobné svou velkou hustotou obyvatel), ale s klesající hustotou obyvatel roste význam místních podmínek, a tím i význam dalších alternativních možností řešení. Možná by bylo zajímavé nasadit na hledání optimálního řešení informacemi nakrmenou umělou inteligenci.

Vedle klasických požadavků jako je efektivnost vynaložených prostředků (není asi cílem pár vyřešených obcí na úkor celku) a následně sociálních dopadů (stočné) by při rozhodování měly hrát roli i další kritéria – podle mne zejména odolnost systému. Důležité je ještě, jak zdůrazňují např. zkušenosti z Rakouska, do rozhodování o odkanalizovaní zatáhnout i občany, kterých se to přímo dotýká, a to proto, že pokud vědomě o systému odkanalizování sami rozhodnou, pak je i větší předpoklad, že budou akceptovat požadavky vyplývající z provozu, a že budou průběžně systém vylepšovat a zefektivňovat, případně propojovat s dalšími obecními zařízeními (např. se zpracováním dalších odpadů, výrobou el. energie z OZE).