Komatsu potřebu bagr

Češi dokážou bohatství vytvořit, ale ne udržet. Peníze nechávají mizet do zahraničí a čekají, kdo to za ně vyřeší

Ondřej Šmakal, generální ředitel fintech skupiny Orka Ventures

Česká republika je bohatá země. Lidé, kteří zde žijí, svou prací vytvářejí ekonomické hodnoty, za které by se nemuseli stydět nikde na světě. Dokonce ani v zemích, které sami považují za vzor. Bohatství ale nestačí jen vytvořit. Aby byli lidé spokojení, je potřeba ho také udržet. A to se v Česku nedaří. Peníze místo toho necháváme ve velkém odtékat do zahraničí. Například jen banky loni v tuzemsku vytvořily zisk přes 104 miliard korun. Většina z této sumy skončí ve formě dividendy u jejich zahraničních matek.

Řešením ale není na banky či jiné úspěšné firmy uvalit mimořádnou daň, ještě více je regulovat a klást jim do cesty další a další překážky. Firmy stejně buď najdou způsob jak opatření obejít, nebo se přesunou jinam. Pro příklad můžeme zajít znovu k bankám. Ty v reakci na windfall tax zvýšily úroky klientům tak, aby co nejméně peněz zůstalo státu, který je firmami zpravidla považován za nejhoršího možného hospodáře.

Řešením je změnit postoj každého z nás k tomu, jaká je adekvátní odměna za práci, která zisky firmám pomáhá vytvářet. Češi hřeší na to, že si dlouhodobě nedokážou říct o víc peněz. Čekají, že to někdo zajistí za ně. Buď stát - proto jsou tolik v oblibě populističtí politici, nebo odbory. Ty jsou ale v Česku ve srovnání se západní Evropou dlouhodobě mimořádně slabé.

V zemích jako je Švédsko, Norsko, Francie či dokonce Německo mají odbory mnohem větší sílu než u nás. Organizují stávky, vyjednávají o kolektivních smlouvách, bonusech, dovolených, pracovních podmínkách. Sám mám zkušenost z Islandu, kde fintech skupina, kterou řídím, též působí a zaměstnává lidi. V odborech jsou tam ze zákona všichni lidé, mají se zaměstnavateli kolektivní smlouvy a já jako CEO jim nemám možnost zmrazit platy či přidávat méně. V listopadu 2022 tak u nás dostali všichni přidáno 7 % a mzdy brzy porostou znovu. Nikdo se mě neptá, zda se mi to líbí, nebo ne. Odborářská smlouva mi zkrátka diktuje, co mám udělat.

Zajímavá je i rozdílná role státu. Na Islandu se na něj lidé neobracejí ve velkém jako v Česku, aby se o ně postaral. Starají se totiž zaměstnavatelé, které k tomu odbory nutí. Stát tak nemusí řešit, kde znovu zvýšit daně a jak to udělat, aby měl na pokrytí výdajů. Na své si přijde tak jako tak, jen jiným způsobem. Skrze vyšší mzdy (vyšší výběr daně z příjmu), které lidé navíc z velké části utratí doma (vyšší výběr DPH i spotřebních daní).

Co si z toho vzít pro Česko? Lidé by zde měli být hrdí na svou práci a říkat si o více peněz. Zejména ti kvalifikovaní však často volí jiné řešení. Odcházejí pracovat do zahraničí, kde si mohou vydělat i násobky toho, co doma. Česko tak v jejich případě ze svého národního bohatství nejprve investuje do budování lidského kapitálu, ze kterého pak ale nemá vůbec nic.

Vyšší mzdy by kromě udržení bohatství doma zároveň pomohly Česku vymanit se ze situace, kdy zde zahraniční firmy hledají spíše levnou pracovní sílu, než aby sem přicházely hledat a rozvíjet know-how.

Přivádět kapitál domů, místo toho, aby odtékal pryč, mohou také tuzemské firmy působící v zahraničí. Už teď takové existují - aktiva v zahraničí má například PPF, ČEZ, EPH, často zmiňovaný Agrofert i řada dalších - ale ve srovnání s objemem prostředků, jež naopak na dividendách odtékají z Česka pryč, jde jen o zlomek.

V dohledné době tak existuje jediná skutečně efektivní cesta, jak kapitál v Česku udržet. Namísto podléhání populismu, který ve skutečnosti postupně rozpouští i tu část bohatství, jež zůstává doma, usilovat o výrazně vyšší mzdy pro každého produktivního člověka. Není jediný racionální důvod, aby jen kousek za českými hranicemi byla odměna za stejnou práci někdy i násobně vyšší než u nás.