V debatě o stavebním zákoně nejde jen o to, jak rychle stavět, ale co postavíme

Rychlejší povolování potřebujeme, o tom není sporu. Stejně důležitá je ale otázka, která v debatě skoro zaniká: jaká města a jakou krajinu nám nová pravidla dovolí vytvořit.

V debatě o novele stavebního zákona se mluví hlavně o rychlosti. Je to pochopitelné, povolování u nás trvá neúnosně dlouho a každý měsíc – natož rok navíc značně navyšuje náklady projektu. Jako architekta mě ale ještě víc zajímá otázka, která v té debatě skoro zaniká, totiž jaká města a jakou krajinu nám nová pravidla dovolí realizovat. Rekodifikaci stavebního práva si všichni přejeme mnoho let. Nejen kvůli rychlosti a složitosti samotné, ale proto, že současný systém kvalitě prostředí spíš překáží, než aby jí pomáhal.

Co na novele vítám nejvíc, je návrat plánování do rukou obcí a měst, které budou nově samy pořizovat své územní plány v samostatné působnosti, tedy reálně rozhodovat o tom, co a jak se na jejich území bude stavět. O této základní podmínce pro rozvoj území sídel a krajiny mluvím od počátku rekodifikačních snah, ovšem až dosud marně. Nikdo přece nezná dané území lépe než ten, kdo v něm žije a spravuje ho. Krajská města navíc budou moci tvořit vlastní stavební předpisy, jak to dnes umí Praha, Brno a Ostrava, a reagovat tak na svá specifika – ať už jde o historické jádro nebo odlišný charakter a strukturu zástavby. Až tolik diskutovaná a nešťastně nastartovaná novela v komplexním pozměňovacím návrhu výslovně mluví o kvalitě veřejných prostranství jako o součásti rozvoje území. O krásném městě krátkých vzdáleností, o 15minutovém městě, ochraně volné krajiny a výstavbě uvnitř sídel. To je z mého pohledu možná nejdůležitější téma celé novely.

Pravomoc plánovat má cenu jen tehdy, když cesta vede k lepší kvalitě prostředí, nejen k vyšší rychlosti. Rychlejší povolování, které vyprodukuje horší místa, je špatný výsledek. Smysl té změny vidím v tom, že důležité otázky o podobě území si rozmyslíme předem a vědomě v dobrém územním plánu, místo abychom je řešili případ od případu. To bude fungovat jen tehdy, když města novou pravomoc využijí s ambicí. Tedy s kvalitními plány, architektonickými soutěžemi a s péčí o veřejný prostor, ne jako zkratku, jak něco rychle protlačit. Samozřejmě chybí další krok, a to je rekodifikace územního plánování, která přinese tolik potřebné rozlišení celkového koncepčního plánu sídla a podrobnější, již více závaznou hladinu čtvrti, lokality, transformačního území… a ve vazbě na daňové zákony, které budou stimulovat k zástavbě stavebních parcel, ne mnoholeté spekulaci s nimi.

U památek sdílím cíl posunout se od pasivní konzervace k živému využití. Památka, která slouží současnému životu, je chráněná lépe než ta, kterou jen držíme pod skleněným poklopem. Princip přiměřenosti, tedy vážit ochranu hodnot s ostatními zájmy, považuji za správný. Zároveň se shoduji s mnoha kolegy na nutnosti ochrany širšího kontextu památek, sledování vedut – panoramat a dálkových pohledů, které tvoří součást hodnot, o které v zájmu zjednodušení nesmíme přijít. Jakými nástroji ji zajistíme, je k diskusi a je dobře, že se tato diskuse vede. Tohle je oblast, kde se vyplatí měřit dvakrát.

Města se staví v horizontu generací, ne volebních období. Pokud reforma opravdu dá samosprávám nástroje i odpovědnost plánovat s tímhle horizontem v hlavě – a pokud přitom neobětujeme kvalitu ve jménu rychlosti – může to být nejlepší příležitost za dlouhou dobu, jak začít stavět lépe, nejen rychleji. V tom vidím skutečný test téhle reformy.

Ing. arch. Jan Kasl, praktikující architekt,

toho času předseda ČKA