Nebyla to úplně přesná odpověď, ale odkaz na evropskou normu EN 295-7 zákazníkům stačil. Materiál splňoval požadované technické parametry a hlavně představoval cenovou a materiálovou alternativu k tehdejšímu monopolnímu dodavateli. Výsledky byly překvapující. Zatímco v České republice jsme během prvních deseti let prodali přibližně jeden kilometr protlačovacích trub, v Polsku se během jediného roku prodalo téměř deset kilometrů. Nebylo to jen cenou. Bylo to tím, že zákazníci konečně dostali možnost volby materiálu a dodavatele. Největší realizace byla 4,5 km protlačovacích trub DN 400, 350, 300, 250, 200 ve městě Lewin Brzeski. Zde se realizoval protlak podhistorickýmkostelem a hřbitovem. Realizaci prováděla firma Sobet, ale nestíhala, proto přijela pomoc z MT Prostějov. Bohužel po realizaci firma vyhlásila bankrot, Tomášovi Krzákovi místo peněz dala některé stavební stroje. I to je realita. Nestačí prodávat výrobek. Je potřeba ukázat řešení. Od začátku jsem byl přesvědčený, že samotné protlačovací trouby představují pouze začátek. Zejména po zkušenostech z České republiky. Obr.2. připravená šachta u kostela v Lewin Brzeski Obr.3. Protlak v Lewin Brzeski Polsko má stovky kilometrů historických zděných stok, často vejčitého profilu, podobně jako Praha, Krakov, Wrocław nebo Varšava, jejichž kanalizační systémy byly budovány podle koncepce Williama Lindleyho. Právě zde jsem viděl obrovský potenciál využití čedičových žlabů při sanacích historických stok. Když jsem tuto myšlenku představil Wojciechovi Kozłowskému, odpověděl bez váhání: „To se v Polsku nikdy prodávat nebude.“ Moje odpověď byla jednoduchá. „Tak přivezte zástupce vodáren do Prahy. Nebudeme jim nic prodávat. Jen jim ukážeme, jak se to dělá a funguje to.“ A přesně to jsme udělali. My chcemy Kocurika! Do České republiky přijela delegace krakovských vodáren. Nejdříve navštívila společnost Prefa Brno, poté sklípek u Tondy Poláška ve Strážnici a nakonec Pražské vodovody a kanalizace. Cestou ze Strážnice dámské osazenstvo busu skandovalo: „My chcemy Kocurika! My chcemy Kocurika!“ Vysvětloval jsem jim, že pozvání z PVK od Petra Kocourka bylo formální, přesně jak ho potřebují ke schválení cesty. Neustoupili. Ještě před příjezdem jsem zavolal Ing. Petrovi Kocourkovi. „Petře, udělej si na nás chvíli čas. Poláci ti vezou poděkování a nějaké dárky za pozvání do Prahy.“ Zeptal se, jestli má připravit prezentaci a nějaké materiály. Odpověděl jsem mu, že nic není potřeba. Původně jsem předpokládal, že půjde o několikaminutové setkání. Petr Poláky přivítal, převzal dárky a poděkování za pozvání. Jenže tím to neskončilo. Místo několika minut následovala téměř hodinová diskuse o materiálech, životnosti stok, cenách stočného, provozu kanalizací i zkušenostech z Prahy. Na závěr zazněla věta, na kterou nikdy nezapomenu. Jeden ředitel se ptal druhého: „Ty, Mieczu, Dlaczego my nie używamy w Polsce bazaltu jak w Pradze?“ Druhý ředitel se moudře zamyslel a odpověděl: „Nie wiem… spróbujemy.“ NODIG MAGAZÍN 38 02-03 | www.nodigmagazin.cz
RkJQdWJsaXNoZXIy NTc1ODM=