Obr.č.3 - Šachta pažená vzduchem 3 Původní technické řešení a hydrogeologické podmínky Z důvodu stísněných podmínek a malé vzdálenosti kanalizačního sběrače CIII od zástavby v průjezdu mezi domy bylo v tomto prostoru navrženo pažení otevřené rýhy pomocí stěn z mikropilot v celém úseku délky 38 m. Navrženy byly mikropiloty průměru 20 cm se založením cca 1 m pod základovou spáru výkopu kanalizace. 3.1. Pažení stavební jámy Pro zajištění výkopu stavební jámy byly v části za hradební stěnou navrženy mikrozápory HEB 140 dl. 8 m. Toto pažení mělo tvořit v první výškové úrovni vnější část pažení tvaru U. Po výšce mělo být rozepřeno vodorovnými rámy. Zápory měly být dále zajiš- těny dvěma řadami kotev. Mezi záporami se počítalo s výdřevou tloušťky min. 10 cm. Prostor za pažinami měl být průběžně vyplňován hutněným materiálem z nesoudržné zeminy. Na vrchní část pažení měla navazovat vnitřní část pažení obdélníkového tvaru rovněž zajištěná pomocí zápor odvrtaných z horní úrovně terénu. To ovšem znamenalo návrh délky vrtů až 20 m, do kterých měly být osazovány 15 m dlouhé zápory z válcovaných profilů HEB 140. Další mikrozápory měly být vrtány z prostoru pod hradební stěnou pomocí pracovních plošin. Pro zajištění hradební stěny u její paty byly navrženy dva bloky tvořené dvěma mikrozáporami a lanovými kotvami, které by byly po napnutí zabetonovány do monolitického bloku. 3.2. Hydrogeologické podmínky V blízkosti šachty Haindlova spadiště bylo provedeno několik průzkumných sond, na základě kterých se nepřekvapivě předpokládal výskyt navážek mocnosti 6,0 – 6,5 m. Historické navážky měly být soudržné až nesoudržné, suťovitého charakteru v podobě úlomků cihel, betonu a kamene frakce štěrk s výplní mezer písčitou a jílovitou hlínou s příměsí popelovin a fragmentů komunálního odpadu. Pod vrstvou navážek byly zastiženy v úrovni 6,10 – 12,90 m zeminy nízkých geotechnických kvalit. Předpokládaly se buď eluviální sedimenty nebo možné další navážky antropogenního původu. Obojí však trvale podmáčené. Zvětralé horniny flyšového souvrství byly zastiženy v sondách až v hl. 12,90 m. Jednalo se o zcela zvětralé jílovce tř. R6, které měly mít charakter vysoce plastického jílu s hojnými úlomky matečné horniny. Podzemní voda se v horní úrovni hradební zdi vyskytovala v hl. 7,50 – 9,30 m pod terénem. Z hlediska zvodnění byl důležitý i vliv prosakujících odpadních vod z porušeného potrubí kanalizace a dalo se předpokládat, že podzemní, odpadní, resp. srážkové vody, prosakující průlinově propustným prostředím navážek se mohou akumulovat v hlubších vrstvách. 4 Důvody ke změnám technického řešení Ještě před zahájením vlastní stavby vznikaly pochybnosti o reálnosti provedení 20 m hlubokých vrtů pro zápory o relativně malém průměru 240 mm, a to v podmínkách nesourodého prostředí navážek neznámého složení. Rovněž manipulace s 15 m dlouhými válcovanými HEB-profily, které by se musely na stavbě prodlužovat postupným svářením dalších částí, se jevila vzhledem k omezenému prostoru jako hodně riziková. Dalším limitujícím faktorem byla hradební zeď, kdy v blízkosti její horní hrany musel být předem vyloučen pohyb těžké vrtné techniky. Proto se začalo uvažovat nad variantou, že technologie vrtaných zápor se bude muset zkombinovat s klasickou ražbou šachty prováděnou hornickým způsobem. Pomocí mikrozápor měla být zapažena pouze vrchní část stavební jámy ve tvaru U a spodní část by se pak pažila klasicky pomocí pažnic UNION rozepřených do vodorovných rámů z I-profilů. Po zahájení vrtných prací se však ukázalo, že nelze provést vrty pro zápory ani do hloubky 8 m. Příčinou bylo, že se historické kamenné hradby s hloubkou rozšiřují mnohem víc (šířka cca 3,5 m) a navážky za těmito hradbami jsou „mnohem různorodější“, než se předpokládalo. Objevila se také kaverna, do které vrtná korunka v jednom místě propadla. Jak již bylo uvedeno dříve, nájezd výkonnější a t ě ž š í vrtačky byl vyloučen z důvodné obavy, že by mohlo dojít ke zhroucení hradební zdi. Následně musel být celý projekt statického zajištění stavební jámy znovu přepracován tak, aby mohlo být kompletní hloubení stavební jámy (šachty) provedeno technologií zátažného a hnaného pažení coby činnost prováděná hornickým způsobem. A to nebyl věru jednoduchý úkol, protože šachta se nesnadno razí, když vám „chybí“ celá její jedna strana (obr. č. 3). Nelehkého úkolu se se ctí chopili renomovaní statici Ing. Pavel Klásek a Ing. Jan Horák, kteří dokázali navrhnout v praxi proveditelnou konstrukci (obr. č. 4). Obr.č.4 - Definitivní podoba statického zajištění šachty NODIG MAGAZÍN 29 02-03 | www.nodigmagazin.cz
RkJQdWJsaXNoZXIy NTc1ODM=