Podobné články
15.9.2026
Světlo proti antibiotikům. Čeští vědci hledají nový způsob, jak dočistit odpadní vodu
Text: Redakce; podklady Akademie věd ČR Foto: Jana Plavec, Akademie věd ČR
Běžné čistírny odpadních vod si dokážou poradit s organickým znečištěním, dusíkem nebo fosforem. Na některé látky jsou ale stále krátké. Patří mezi ně zbytky léčiv, antibiotik, hormonů nebo kosmetických přípravků, které se i ve velmi nízkých koncentracích dostávají zpět do vodních toků. Vědci z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR nyní zkoumají způsob, jak je z vody odstranit pomocí světla.
Pozornost výzkumného týmu vedeného Jiřím Rathouským se zaměřuje především na antibiotika. Jejich molekuly jsou často velmi stabilní a běžnými procesy čištění projdou alespoň částečně bez zásadní změny. Problém přitom není jen v samotném znečištění vody. Přítomnost antibiotik v životním prostředí může podporovat vznik bakterií, které jsou vůči nim odolné.

Vzorky nanostrukturních materiálů určené pro stanovené porozity pomocí fyzikální adsorpce.
Řešením by v budoucnu mohla být fotokatalýza. Princip je založený na spojení světla a fotokatalyzátoru. Po ozáření vznikají velmi reaktivní kyslíkaté částice, které dokážou organické molekuly postupně rozložit až na jednoduché látky, jako jsou voda, oxid uhličitý a minerální kyseliny.
„Její výhodou je univerzálnost a také vysoká účinnost při odstraňování organických látek, které se ve vodě nacházejí v malých koncentracích,“ vysvětluje Jiří Rathouský.
Při čištění vody od antibiotik se nejčastěji využívá oxid titaničitý. Je levný, netoxický a účinný při působení ultrafialového záření. Vědci ale pracují také s uhlíkatými nitridy, které dokážou využívat viditelné světlo. Fotokatalyzátor se přitom při reakci nespotřebovává – po vyčištění jej lze znovu použít.

Tým fotokatalytiků z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR. Zleva: Lenka Belháčová, Jiří Rathouský, Olha Zin a Tereza Maříková.
Nejen antibiotika
Výhodou technologie je, že se nemusí omezovat pouze na léčiva. Odpadní vody obsahují celý koktejl takzvaných mikropolutantů – od hormonů a zbytků kosmetiky přes konzervanty a UV filtry až po další biologicky aktivní látky. I jejich velmi nízké koncentrace mohou mít dlouhodobý dopad na vodní organismy.
Fotokatalýza má proti některým jiným metodám ještě jednu zajímavou vlastnost. Kontaminant pouze nezachytí a nepřesune například do kalu, ale přímo jej rozkládá. Proces navíc nevyžaduje přidávání dalších chemikálií a některé fotokatalyzátory lze aktivovat slunečním zářením.
Do běžných čistíren ale technologie zatím nemíří. Testuje se v menších pilotních projektech a vědci hledají cestu, jak ji dostat z laboratoře do ekonomicky přijatelného provozního měřítka. Klíčová bude nejen účinnost, ale také cena, životnost materiálů a schopnost technologie pracovat při různém množství vody a měnících se koncentracích znečištění.
Právě podobné metody by se v budoucnu mohly stát součástí čtvrtého stupně čištění odpadních vod, zaměřeného na odstraňování mikropolutantů. Vývoj přitom mohou urychlit i nové legislativní požadavky.
„Pro využití v reálných podmínkách je třeba vyvinout metody, které budou levné i ve větším měřítku a půjdou snadno zavést do běžných procesů čištění odpadních vod,“ upozorňuje Rathouský.
Výzkum probíhá v rámci projektu AMULET zaměřeného na vývoj nových multiškálových materiálů. Pokud se podaří fotokatalýzu převést do provozního měřítka, mohlo by se světlo stát jedním z nástrojů, které čistírnám pomohou vypořádat se s látkami, na něž současné technologie nestačí.


